Souhlasím s tím, ale zdá se mi, že to vyžaduje důležitou doplňující myšlenku: každé opakování by mělo být provázeno malým, ale zásadním zlepšením. Pouhé mechanické opakování bez snahy se posunout dále nemá smysl.
Abych to ilustroval, připomenu slova Alberta Einsteina, který jednou prohlásil, že opakování stejných činů a očekávání odlišných výsledků je projevem šílenství. Pokud chceme dosáhnout jiných a lepších výsledků, musíme se změnit a zdokonalit sebe i své postupy.
Osobně se věnuji učení a vedení lidí v mém týmu, podporuji je v jejich seberozvoji a snaze stávat se lepšími v obchodě, managementu a dalších dovednostech. Často se setkávám s různými reakcemi.
Někteří kolegové se s nadšením chopí nových informací a dovedností. Po ukázání jim nového přístupu, strategie nebo techniky, rychle si ji osvojí a začnou ji s úspěchem využívat. Pro ně je učení cesta k zlepšení. Díky tomu rychle dosahují vlastních snů a cílů.
Ale jsou i jiní, kteří se zdají být odolní vůči změně. Ukážu jim totéž jako prvním, ale za týden na to si to nepamatují nebo neumí aplikovat. Tak jim to ukážete znovu a opět nic. Proč to tak je? „Ptám se sám sebe.“
Mohlo by to být spojeno snad s jejich inteligencí (myslím tím nic hanlivého). Možná mě slyší a vidí, ale skutečně nevnímají, co se snažím předat. Mohlo by to být i jenom zábava pro ně, nechat mě opakovaně vysvětlovat to stejné pořád dokola. Upřímně, nemohu najít jasnou odpověď.
Je to nevysvětlitelný jev, se kterým se setkávám při práci s lidmi a snahou je učit. Nicméně jsem přesvědčen, že klíčem je náš/můj přístup.
Zde přichází na řadu další staré přísloví: "Dejte hladovému rybu a nakrmíte ho na jeden den, ale naučíte ho ryby lovit, tak nikdy nezemře hlady."
Možná někdy působíme jako ti, co rozdávají „rybu“, aby neměli hlad. Ale tím, že je naučíme lovit ryby, můžeme jim poskytnout nástroje k tomu, aby se živili sami. Proto vytvoření prostředí, ve kterém je možnost experimentovat, učit se a růst, je důležitým prvkem. A k tomu velmi často používám i frázi „to jsem ti již říkal a ukázal, najdi si to“, nebo „již jsme to spolu zkoušeli asi 10krát, tak běž a udělej to již sám. Poradíš si!“
Bohužel se někdy chováme jako ti, kteří se snaží druhým pomoci tak, že jim dáváme hotová řešení, ale přitom jim bráníme v jejich samostatnosti a růstu. Naučit je, jak si pomoci sami, je mnohem cennější. Pokud nejsme schopni jim poskytnout potřebné dovednosti a nástroje, zůstanou v pasti své závislosti na nás. A pak se dostaneme do situace, kdy budeme obviňováni, že jsme je nechali trpět a že jsme odpovědní za jejich selhání.
Proto je důležité rozpoznat, že naše role není pouze vyřešit problémy pro druhé, ale umožnit jim rozvoj a plavat samostatně v moři vědomostí a dovedností. Každý jedinec má svou vlastní zodpovědnost za svůj vlastní růst i pád!
